Alternativní škola – slova do pranice

Zatímco před novelou školského zákona platila pro obce povinnost vytvářet podmínky pro plnění povinné školní docházky, dle aktuální verze zákona mají obce jako hlavní svoji povinnost povinnou školní docházku zajišťovat. § 178 (1) Obec je povinna zajistit podmínky pro plnění povinné školní docházky dětí s místem trvalého pobytu na jejím území …

Dívat se na Újezd jako na obec je samozřejmě nepřesné, jde o městskou část, ale kdejaká obec si může de facto zřídit školu a Újezd nad Lesy ne? To vnímám jako nerovné postavení MČ vůči mnohdy menším obcím. Ty mohou navíc vytvořit třeba svazkovou školu. A také musí za své žáky navštěvující školu v jiné obci platit školné.

Před necelými dvěma roky byl zastupitelstvem schválen „Plán rozvoje městského zdraví“, dle kterého je v městské části 2.166 dětí do 14 let, z toho 396 v mateřských školách a 978 v základní škole. Tedy 792 dětí není v těchto zařízeních umístěno a přitom všechna praskají ve švech. (viz tabulka dole). Otázkou je, jak bychom naplňovali § 178 školského zákona, pokud bychom byli samostatnou obcí. Nicméně z toho plyne, že z naší městské části musí každý den jezdit několik stovek dětí za povinnou školní docházkou jinam. Nepochybně jde z velké části o žáky víceletých gymnázií, která ovšem spíše umocňují sociální nerovnost (navštěvují je žáci z vyšších sociálně ekonomických vrstev) a podporují rozdělování společnosti (samozřejmě k diskusi je i vnitřní diferenciace ve školách). To ovšem vede na základní škole ke zvýšení počtu dětí s horším rodinným zázemím, což současně vytváří podmínky pro vznik horšího klimatu ve škole (viz potvrzující výsledky SCIO průzkumu 2017 zde a zde a zde, kdy mimochodem i ve srovnání s okolními školami ta naše ZŠ jednoznačně propadla). Samozřejmě ruku v ruce se slabším poskytováním kvalitního vzdělání, neboť motivace učitelů musí zákonitě klesat a jejich utvrzování se v neomylnosti, ve které roky stereotypně pracují, pak musí zákonitě naopak stoupat.

Kvalitní a zapálený učitel se však do takového klimatu příliš nepohrne, případně jím bude dříve či později semlet. Zbytkoví kantoři pak mají tendenci sahat po metodách selekce a zpacifikování dětí, různých zákazů a manipulací přes čáru a děti označují za parchanty a grázly (pozn. osobní zdroj). Tento začarovaný kruh je pak plný beznaděje a nepochopení, ale hlavně je za současného stavu efektivně neřešitelný v dohledné době.

Plán rozvoje městského zdraví v pdf

Závěry výzkumu CLoSE v pdf

Prezentace výsledků s diskusí na YouTube

Demografická studie konstatuje, že „Obyvatelstvo MČ Praha 21 je výrazně mladší než obyvatelstvo celé Prahy.“ a údaj z „Plánu zdraví …“ víceméně potvrzuje. Výrazné zastoupení pozorujeme ve věkové skupině 0-4 a 5-9 let. Počet dětí zahajujících školní docházku je růstový. V roce 2023 je očekáváno nejpočetnější zastoupení dětí ve věku 10-14 let. Tedy problémové ročníky druhého stupně. Vývoj prognózy dále ukazuje, že počet žáků nastupujících do prvních ročníků ZŠ může začít mírně klesat až ke konci prognózovaného období a nadále počítá s tím, že žáci budou po 5. a 7. ročníku odcházet na víceletá gymnázia. Vůbec nepočítá s možností otevření druhé školy.

Demografická studie v pdf

Školský zákon podruhé

Opět v této souvislosti zmíním školský zákon, konkrétně § 177 (2) Při zajišťování vzdělávání a školských služeb, zejména při zřizování a zrušování škol a školských zařízení, dbá obec a kraj zejména o

a) soulad rozvoje vzdělávání a školských služeb se zájmy občanů obce a kraje, s potřebami trhu práce, s demografickým vývojem a rozvojem svého území,

b) dostupnost vzdělávání a školských služeb podle místních podmínek.

Pokud jde o demografickou prognózu, je stále patrné, že počet školních dětí bude nadále přesahovat možnosti současné ZŠ. Otázkou ovšem je, jaké jsou zájmy občanů stran vzdělávání, resp. jaký je soulad rozvoje vzdělávání a školství s jejich zájmy a proč jejich děti realizují povinnou školní docházku mimo naši městskou část (nejde jen o přechody dětí na gymnázia). Zde se přímo nabízí úvaha nejen o počtech, ale též chybějící konkurenční nabídce. Možnost zvýšit a zlepšit dostupnost vzdělání a školských služeb proto nebyla nikdy blíže, jako právě nyní.

Mimochodem na zvyšující se počet dětí v ZŠ v dalších letech jsme upozorňovali už před 5-6 roky například v Újezdském zpravodaji a ve Svobodných újezdských listech.

Jízdní kola – Několik let navrhujeme a diskutujeme zřízení kolárny u základní školy. Několikrát na tento problém upozornil Jiří Lameš, psal o něm, vystupoval s dotazy na zastupitelstvu, ale dodnes kolárna není. Pár stojanů u školní přístavby není řešením, ale spíše zklamáním.

Anglický jazyk – Několik let poukazujeme na to, že výuka není výukou, ale spíše parodií na výuku. Přeučený ruštinář není řešením. Skutečných angličtinářů je málo. Už před 6 roky jsme proto měli výhrady ke koncepci školství a ptali jsme se také, jak bude řešena výuka anglického jazyka, protože nová koncepce školství ji vůbec neměla rozpracovanou. Na otázku dalšího vzdělávání pedagogů neuměla tehdejší místostarostka K. Jakob Čechová ani pořádně odpovědět. Koncepce nakonec nebyla zastupitelstvem z mnoha důvodů schválena a byla vrácena tehdejšímu předkladateli (K. Jakob Čechové) k do/přepracování. Ani do/přepracování však odpovědi na naše kladené otázky nepřineslo. A tak stále a dokola řešíme stejný problém s kvalitní výukou angličtiny. Tato už vpravdě tristní situace pak vede k tomu, že prosincový (2018) zápis z jednání Školské rady obsahuje usnesení, dle kterého pro výuku v menších skupinách nejsou prostory, finanční prostředky a ani pedagogové. A přesně tohle měla řešit koncepce školství, na což jsme se už před 6(!) roky opakovaně ptali, psali o tom v tisku* a na internetu. Dostali jsme však nálepku kverulantů. Místo nálepkování by však měl někdo nést za současný stav odpovědnost.

Parodické vyřešení výuky AJ školskou radou

ŠR přijala usnesení, že bere na vědomí podnět p. Buchtela (pozn. jednalo se o dělení výuky jazyků na menší skupiny, úpravu výuky angličtiny) a konstatuje, že dlouhodobě není možné z důvodu nedostatečné kapacity prostor, pedagogů a financí tyto změny realizovat.

Zápis z jednání v pdf – viz bod Ad 8)

Naše upozornění na parodii s výukou AJ o několik let dříve

*(Ukázka z našeho článku „Koncepce školství bez koncepce“ vzácně otištěná v ÚZ/2/2014:

Koncepce školství hned v úvodu odkázala na strategický plán rozvoje MČ Praha 21 a stanovila si v oblasti vzdělávání a výchovy níže uvedených 6 souhrnných cílů:

1. Pokrýt poptávku po zařazení do škol podle občanské potřeby

2. Zajistit ekonomickou stabilitu škol

3. Stabilizovat pedagogické sbory a zajišťovací personál

4. Zvýšit úroveň vzdělávání v základní škole a mateřských školách

5. Zlepšit úroveň výuky angličtiny

6. Podpora vzdělávání pro udržitelný rozvoj

Ačkoliv to zní zcela neuvěřitelně, KŠ se vyjma bodu 1. ani jednomu z cílů pod body 2 až 6 už dále nevěnovala a nikde v této KŠ nenajdete žádný postup, jak tyto cíle naplňovat, natož závěry, jak je splnit. Začteme-li se do KŠ, zjistíme, že celý tento materiál je mimo faktického zkonstatování stávajícího stavu plný frází typu certifikace, indikátory, „rádi bychom zajistili“, „budeme usilovat“, „mohlo by být řešeno“. Bohužel se v KŠ nikde nepíše, co se vlastně zajistí a jak se to zajistí.

Tehdy jsme například v otázce výuky AJ požadovali písemně, aby se KŠ věnovala alespoň minimálnímu úkolu – „Zajištění kvalitních angličtinářů pro školu“ a začal se na škole opravdu vyučovat AJ místo parodie na jeho výuku. Ale když školství měla na starost pí Čechová (radní, místostarostka a nakonec starostka) se základním vzděláním (sama tvrdí, že je vyučená, ale ani to není jisté) skončil náš požadavek jako ten pověstný hrách na stěně.

2019

Může se tedy někdo divit, když říkáme, že je to v základní škole pořád dokola? Za současného stavu je:

bod 1) nesplnitelný,

bod 2) diskutabilní,

bod 3) nestabilní, což vedlo k odchodu několika pedagogů, medializaci problémů a revoltě rodičů,

bod 4) mezi rodiči spíše stoupá poptávka po alternativním vzdělávání, které škola jako celek není schopna poskytnout (nejde o jednotlivé pedagogy), ale celková nastavení a také o to, co považujeme za zvýšenou úroveň vzdělávání, zda vzorečky nebo přípravu do reálného života. K tomu se váže krásný citát Johna Lennona: „Když jsem byl malý, ptal jsem se mamky, co je v životě nejdůležitější. Ona mi odpověděla: „Štěstí“. Když jsme pak ve škole psali, co chceme v životě být, já napsal: „Šťastný“. Řekli mi, že jsem nepochopil zadání. Já jim odpověděl, že oni nepochopili život.“

bod 5) zlepšení výuky angličtiny je už evergreenem

a

bod 6) nechávám bez komentáře.

Několik měsíců jsem strávil naléháním na zveřejnění průzkumu z roku 2017. Postupně mě v mém snažení podpořil pražský magistrát, MŠMT a MVČR. Zveřejnil jsem i záměr věc celostátně medializovat a rozhodnutí poslat věc k soudu. Průzkum byl nakonec zveřejněn. Po jeho zhlédnutí ale bylo jasné, proč neměl spatřit světlo světa. Například v analytické části vykázal u 104 odpovědí s extrémní odchylkou od souhrnného výsledku všech škol negativní hodnotu a pouze u jedné vykázal odpověď na položenou otázku lepší! Tak strašný výsledek SCIO ještě nezažilo (pozn. osobní zdroj). Celý SCIO materiál i s dalšími informacemi je volně k mání zde a zde a zde. Část informací jsme otiskli v Magazínu Oko a v Újezdském zpravodaji.

Ve výsledku průzkumu se objevila i šikana. Nechci rozebírat proč a v jaké formě, protože podstatné je, že šikana je u menších a svobodných škol jevem spíše vzácným.

Je však s podivem, že dodnes není k dispozici od vedení školy podrobněji okomentovaný průzkum z roku 2017, ale i 2018. Přinejmenším pro potřeby zřizovatele. K dispozici ani není další postup při řešení problémů, chybí i jakýkoliv komentář k již vyřešeným problémům.

Převládá snad ve škole stále klima utajování informací? Odpověď může poskytnout například kauza školního časopisu.

Školní časopis je lakmusovým papírkem klimatu ve škole, ať se to někomu libí, nebo ne. Jenomže on ani nevychází. Jedno odvážnější číslo (č. 3) způsobilo, že časopis byl vedoucími pedagogy cenzurován a posléze jeho další vydávání „pozastaveno“. Je ale vůbec možné, aby v tak obrovské škole neměl nikdo zájem o vydávání časopisu?

Odkaz na stránku školního časopisu je zde. Krom všech (tří) čísel jsou zde i jednostranné a diskutabilní komentáře k cenzuře 3. čísla. Ale ač mají svoji určitou tendenčnost, svérázně ukazujíc kdo je a kdo není dobrý pedagog ve vzájemném sporu, je to nyní už de facto nepodstatné. Tím důvodem je skutečnost, že časopis naposledy vyšel téměř „pokoutně“ už na jaře roku 2016 za poněkud dramatických okolností, od té doby nic. To mluví za mnohé.

Článek k třetímu cenzurovanému číslu

Pozdě bycha honit

Patrioti navrhují reformu školství několik let. Kvůli angličtině, klimatu, šikaně, potížím, které prý nemají řešení atd. I kdybychom však oddělili zrno od plev, těžko reformovatelný moloch, jehož vrcholem bude skutečná i pomyslná výzdoba školních chodeb, zůstane.

Před 80 roky vznikl film Škola základ života. Jistě pamatujete na problémy se školním časopisem Řev septimy, na ředitele „Mrože“ a páprdy v učitelském sboru, kteří neradi slyšeli výtku od svobodněji smýšlejícího kolegy, aby nebyli kvůli článkům tolik vztahovační (následek strachu z mládí, že dostanou pětku?). A co se za těch 80 let u nás změnilo? Jistě, třeba ta chodba a ve sboru už prakticky nenajdete muže. Ale zkuste se zeptat školního časopisu v trezoru, co si o respektu, svobodě a uvěznění kritického myšlení myslí.

Škola základ života – sestřih pro studijní účely 

Sestřih známého filmu zaměřený na kauzu školního časopisu „Řev septimy“ je výborným studijním materiálem. Vykazuje totiž pozoruhodné shody s kauzou školního časopisu v Masarykově základní škole na Praze 9 v Újezdě nad Lesy, který byl na jaře roku 2016 tzv. „pozastaven“. Rozdíl je „jen“ v tom, že mezi oběma kauzami uplynulo už osmdesát let!

(Zhruba od poloviny sestřihu není zvuk zcela synchronizovaný s obrazem, ale pro studijní účely to není podstatné.)

Tak, jako jsme v kauze referenda za zachování zdravotního střediska poukazovali na to, že jiné MČ či srovnatelně velké obce (Říčany) mají několik zdravotnických zařízení, tak lze úplně stejně poukázat na fakt, že mají i více základních škol. Oboje pak ale ukazuje na hluboké podfinancování rozvoje naší městské části a neschopnost předcházejících vedení na radnici přinést do Újezda potřebné milióny.

Stejně tak to ukazuje na neschopnost či neochotu odpoutat se od centralizovaného školství.

V prosinci 2017 jsme v Magazínu Oko v článku „Dělíme základní školu“ upozornili na rozdělení ZŠ v Jesenici.

Pokud jde o alternativní či inovativní školy, pořádal jsem se Spolkem OKO na toto téma 27. 6. 2017 obsáhlou přednášku ve spolupráci s EDUinem. Přednášejícímu jsem zadal, aby představil školy velké, malé, soukromé, státní, kde se učí tu víc, tu míň jinak. Přednáška byla nejen velmi zajímavá, ale hlavně ukázala, že alternativním (inovativním) školám patří budoucnost. Některá řešení a nové metody byly překvapivé. Přednáška též ukázala, že inovativních škol je hodně. Zřejmě víc, než si občané Újezda sami myslí. To opět vede k úvaze, jestli tak trochu Újezd nezaostává i v této oblasti rozvoje.

Na závěr přednášky byla i plodná diskuse, do které se zapojili též zástupci spolku SPRDUS.

Dokladem nevyužití nových možností v našem základním školství je přístavba v Čentické ulici u hlavní budovy školy. Už při vstupu musí zarazit přísná pravoúhlost jak z kasárna. Centrální osobou ve třídě je stále pedagog, nikoliv žáci. Za zády pedagoga je centrální tabule, interaktivní tabule. Ta je sice dobrou pomůckou, ale nešťastně umístěnou. Tomu pak odpovídá i vybavení a uspořádání lavic s pohledem vpřed pomalu jako za Marie Terezie, byť v modernějším slohu.

Oddechová pohovka v malé učebně je spíše překážejícím krámem, možnost sestěhovat všechny lavice a židle do kouta je tím znemožněna, pracovní koberec žádný. Vytvořit prostor pro několik pracovních skupinek u kulatých stolů či samostatná pracovní zákoutí pro jednotlivce je téměř nemožné.

O společné práci všech tříd, a to i napříč více ročníky nelze uvažovat, protože třídy jsou stavebně pevně odděleny. Ani chodba není navržena jako součást prostoru pro výuku, chybí oddechová herna, volně přístupné počítače. Průchod do hlavní budovy je pod zámkem, asi aby se nikdo „neztratil“.

O kolárně se nemá cenu už ani rozepisovat, kde uskladnit koloběžky, brusle a „prkýnka“ pořádně nikdo neví. A jestli v budově ještě zvoní, tak už jde doslova o katastrofu.

Nelze oběma dokumentům v naší ZŠ (ŠVP – Školní vzdělávací program a Školní řád) upřít snaživost o podchycení všeho. ČŠI prý vždy vytkne, že v tom či onom něco chybí. Fajn. Pak si ovšem kladu otázku, jak to řeší jiné školy, které ŠVP nemají zdaleka tak obsáhlý, školní řád mají jen na pár stránek. Není náhodou rozdíl v tom, jak odlišně školy fungují? Čím více se snaží všechno až byrokraticky podchytit, tím více samy sebe svazují a na sebe upozorňují?

Pro srovnání jsem vybral vzorovou ZŠ Dr. J. Malíka v Chrudimi.

MZŠ – Školní řád

14 stran

drobné a husté písmo

MZŠ – ŠVP

198 stran

převládají tabulky

ZŠ Malíka – Školní řád

3 strany

větší písmo

ZŠ Malíka – Příloha ŠŘ

3(4) strany

větší písmo

ZŠ Malíka – ŠVP

7 stran

větší písmo

ZŠ Malíka – příloha ŠVP

30 stran

větší písmo

Kde zřídit alternativní školu?

Jednou z možností je areál bývalé továrny Ideal Lux, který začíná chátrat.

Druhou možností je využít stávající budovy Masarykovy ZŠ, mít více ředitelů apod. Ale muselo by dojít ke striktnímu oddělení škol, což by bylo problematické kvůli společnému využívání sportovišť, zahrad, jídelny apod. Určitou variantou by mohlo být začlenění budovy Ideal Lux pod Masarykovu ZŠ.

Další možností je výstavba na zelené louce, například u tréninkového fotbalového hřiště.

Proč nezměnit současnou školu?

Naopak, škola se změnit musí. Současný stav je neudržitelný. Nicméně po letech sledování našeho školství zastávám názor, že nelze současnou školu reformovat takovým tempem, aby se sama od sebe dostala na roveň alternativních (svobodných škol), jako například ZŠ Dr. J. Malíka v Chrudimi, ještě v době, kdy ji budou navštěvovat současní žáci. Krom toho je v mnoha věcech limitovaná (i stavebně) a očekávaná změna školy bude sice zlepšením, ale současně posílením její dominance. Zaměřit se jen na jednu školu je proto z mého pohledu chybným rozhodnutím městské části, připomínající centrální plánování s vyloučením konkurence a časem se vytratí příležitost poskytovat širší nabídku vzdělávání. Naopak podpora dvou odlišných škol by byla tím správným krokem.

Ve Finsku ale mají sjednocené školství?

My ale vidíme už jen vynikající stav téměř svobodného školství. Ale nevnímali jsme bolestné roky, kterými si finské školství po rozhodnutí jej reformovat prošlo. K takovému rozhodnutí ale u nás chybí dost odvahy, shoda mezi vedoucími představiteli země a dost možná mnohým status quo vyhovuje z důvodu udržování státní indoktrinace ve školství. Jiná nebo prostě jen druhá škola by proto byla obohacující alternativou.

Co na to MŠMT?

Ano, to je momentálně problém, protože vznik nových škol nepodporuje. Nicméně tento stav nemůže trvat donekonečna. Proto je nutné mít projekt dobře připravený, až se právě status quo změní.

Poliklinika na Blatově tedy nebude?

Nic tomu nenasvědčuje, ale část zdravotnických služeb by mohla koexistovat s alternativní školou v Ideal Luxu. Například dětský lékař nebo obory, které v Újezdě nejsou atd.

Jak by byl směr alternativní školy?

Toto by byla ideální příležitost pro dohadování, tedy ne se hádat, ale dohodnout, protože každý rodič bude mít jinou představu o alternativní škole, nějakou i městská část. A určitě součástí dohadování musí být i děti.

Kdo by v alternativní škole učil?

Odsouhlasený dobrý člověk, otevřený svobodnému vzdělávání a výchově. Takových ale z fakult moc nevychází. A pokud ano, často narazí a ze školství odejdou.

Kdo je bude hledat?

Ředitel nebo ředitelka, aby si našel kolegy na stejné vlně pro dohodnuté směřování.

Ovlivní to nějak povinnou školní docházku?

Na domácí vzdělávání nemá v naší republice dítě a rodič právní nárok. Pořád bude záležet na tom, jak se ředitel „vyspí“ a dá k němu souhlas (§ 41 školského zákona). Ale předpokladem je, že škola nabídne dětem takový prostor, že v ní budou chtít setrvávat déle než nyní.

Hrozí ve škole také šikana?

Jestli se nějaká objeví, tak jen na krátko. Ve svobodných školách se šikana příliš, pokud vůbec, nevyskytuje. V této souvislosti bývá za jednu z příčin šikany označována ročníková segregace. Spojování tříd by proto mohlo být řešením. Což ovšem není vždy možné nebo úplně podle předpisů.

Není spojování tříd tedy i rizikem?

Záleží na provedení. Inovativní školy se občas pohybují na hraně předpisů, ale je jich už tolik, že trend uvolňování nepůjde zastavit. Jedině snad nějakou státní diktaturou či širokou dohodou. Ale je otázkou, co za šikanu kdo považuje.

Je i jiná šikana, než ta ze strany dětí? 

Domnívám se, že ano a nemusí mít vždy vysloveně charakter zlého úmyslu. Začíná to už tím, že velká část rodičů uvažuje tak, že prošla systémem tradičního školství. A když jej zvládli absolvovat oni, tak přece musí i jejich děti. Následně udělají za své děti rozhodnutí a pošlou je do školy, aniž vědí, co je v jejich zájmu. Někdy i se zlomyslným podtextem ″Jen počkej, však oni tě ve škole srovnají!″, za nímž je nejspíše bezradnost a neporozumění potomkům. Avšak ani rodič není dokonalý, zvlášť když je sám zatížený tradiční školou. A ta si s respektováním dětí hlavu příliš nelámala. Dítě je tak vrženo do stresového prostředí plného srovnávání, nevhodné výuky i vnucených autorit, což dokáže u dětí vyvolat ztrátu vnitřní motivace učit se, rezignaci i nenávist, která přejde v šikanování. Podmínky pro role trýzněných a trýznitelů jsou školou perfektně nastaveny a pravidelně živeny.

Má to nějaké řešení? 

Má, ale ne vždy jsou k mání. Když už je rodič o těchto věcech informovanější, často narazí například na ekonomickou bariéru řešení, protože nemá prostředky na placení školného, ani nemůže dítko každý den vozit do jiného města či městské části a nakonec se sebezapřením přijme i tu jedinou, často tradiční, školu v místě bydliště a pln stresu dochází na třídní schůzky a modlí se, aby těch 9 let už bylo za ním.

Jiný rodič zase nemá odvahu přemýšlet svobodně a kriticky o tom, co se tzv. musí a bez výhrad a pokorně přijímá, že jeho zdánlivě svobodné rozhodnutí poslat děti do školy je ve skutečnosti iluzí, protože je vymahatelné státní mocí. Bez ohledu na to, zda je to v zájmu dětí.

Proto čím širší, přátelská a svobodnější by byla nabídka vzdělávání právě v místě bydliště rodičů, tím větší je pravděpodobnost, že se nebude šikana projevovat. Jak mezi dětmi, tak i ze strany školy a státu.

Otevírala by se škola pro všechny ročníky?

Zřejmě by to nebylo pro nikoho přínosem, resp. ani možné. Jde o to, že starší děti jsou z pohledu svobodného vzdělávání tradiční školou už nějak poškození. Ať už jde o sebeřízení, kooperativní učení, vlivy uvedené hned v úvodu ve srovnání škol. Maximální vstupní věk by byl tak asi do 10-12 let.

Je alternativní škola pro všechny?

To je takový paradox. Pro děti většinou ano, pro rodiče ne vždy. Proto je důležité podporovat a rozvíjet pestrost. Tedy ne jedna škola, ale dvě, tři. Pak bude školství vyhovovat i více rodičům. Finanční kritérium na provoz musí jít stranou. Však ony i různé školy spolu mohou v mnohém spolupracovat a snižovat některé pořizovací náklady.

Většinou ano?

Pro některé rodiče může alternativní škola být extrémem, před kterým utekli, jen bylo z opačného konce spektra. Tedy z tradiční školy, kde převládá frontální výuka; domácí úkoly; čtenářské deníky; žáci nepracující současně na několika dlouhodobých dílech, kdy mají něco vytvořit, ale jsou neustále známkováni a testováni zkoušením, diktáty, písemkami; je málo kooperace; lpí se často na znalostech pro život nepotřebných; nerozvíjí se schopnost komunikace; neučí se umění vyjít s jinými lidmi atd. A teď se tohle jakoby otočí. Z učitele není vnucená autorita, ale průvodce. Učí se podle různých metod, ale moc se nepíše. Děti nejsou do ničeho nuceny, ani testovány a vůbec je to v té škole nějak svobodné. A tak i dost dlouho může trvat, než si žák sám dojde (obnoví) potřebu učení z vnitřní motivace. Na tu se čeká, v tu se věří. Dalo by se ale říci, že čím později se dítě do inovativní – svobodné školy dostane, tím je ono čekání delší. A to může být pro spoustu rodičů neúnosné.

Přežije naše školství rok 2030?

Školství přežije hodně, ale obávám se, že jej čeká nějaký kolaps. Pokud tedy dříve nedojde k zásadním změnám. Vždyť starší a stará generace pedagogů brzo skončí a místo otvírání malotřídek bude muset výuka probíhat sloučením tříd v tělocvičnách. Pozitivní na tom alespoň bude spojení jednotlivých ročníků. Až takhle daleko může náš stát nechat školství dojít, pokud si v něm bude chtít udržet indoktrinační vliv a nebude ochotný k systémovým změnám a rozhodnutím. Proto představa, že nalijeme peníze do školství, do výplat učitelům a díky tomu se odehraje nějaká významná změna systému, je lichá. Nestane se v podstatě nic, dokud nezměníme nastavení celého školství.

Svobodná škola

Občas v textu používám spojení ″Svobodná škola″, byť skutečně svobodná škola, tak jak ji chápeme ve smyslu Sudbury Valley School (∗1968), Summerhill School (∗1921) a desítek dalších, které na ně navázaly, u nás není a dlouho zřejmě ještě nebude. Taková škola by se nepohybovala na hraně našeho školského zákona, ale za ním. Tak daleko s naší svobodou prostě ještě nejsme. Ale snažím se tím spojením ukázat na protipól k tradičním školám a nepřímo upozornit, že dojít ke svobodě školství vyžaduje celou škálu osvobozujících kroků, které současné školy mohou činit již nyní.

Musíme ale upustit pod kůží zažitou představu, že škola je (má být) něco jako továrna na předělání dětí (což je mimochodem spojeno se stresem, který učení stěžuje) a požadovat od ní, aby vytvořila podmínky pro svobodný rozvoj jejich schopností. Ty jim není třeba kázat, jak to činí tradiční školství, nýbrž provázet děti při získávání zkušeností s nimi. Takové prostředí ale nezbytně vyžaduje rovnost mezi dospělými a dětmi.

To je dobře vidět při hlasování ve svobodných školách na jejich pravidelných shromážděních. Všichni mají jeden hlas stejné hodnoty a přitom kromě řešení různých stížností rozhodují i o takových věcech, jako je přijímání a propouštění zaměstnanců školy. To je pro naše autoritativní školy něco nepředstavitelného. Tato shromáždění jsou ale pro život jedinou potřebnou autoritou.

Děti se ve svobodných školách i věkově misí do různých skupin, podle toho, jak prostě pro určité věci dospějí. To je prospěšné pro všechny členy takové skupiny. Je zajímavé, že něco podobného, byť jen jednosměrně, uplatňujeme třeba u kolektivních sportů. Například rychleji rozvinutí jedinci z kategorie „žáci“ hrají v družstvech dorostenců. Ve školství se tomu ale spíše bráníme. Ve svobodných školách je to ale snadné, protože nemají ročníkové učebny, ale místnosti, kde se děti svobodně scházejí a v nich studují, co studovat chtějí. Rozvoj osobní odpovědnosti je postaven na svobodě a srdečné atmosféře, nikoliv na stresu a zastrašování.

Krom toho budoucí uplatnění absolventů těchto škol v dalším studiu nebo v různých profesích, není horší než u studentů tradičních škol. Ba spíše naopak. Například Summerhill School dala světu i významné osobnosti a po značné nedůvěře od státní moci před 30 roky, kdy státní inspekce (obdoba naší České školní inspekce) navštívila školu během jednoho roku i 9x (!), existuje komplexní inspekční zpráva z roku 2011, v níž až na jednu výjimku byla škola ve všech oblastech hodnocena jako vynikající! Stát konečně pochopil, že mohou existovat i jiné metody vzdělávání. Kdy to pochopí i u nás?

Obrázek – Summerhill School, kterou založil Alexander Sutherland Neill: „Když jsme s mojí první ženou školu zakládali, bylo naší hlavní myšlenkou, aby škola byla vhodná pro dítě – namísto toho, aby se dítě přizpůsobovalo škole.“

Stručné shrnutí

1. Vědecké poznatky mozku ukazují na nevhodnost až škodlivost výuk v tradičních školách.

2. Pokud by Újezd byl jako kdysi samostatnou obcí, druhá škola by zde už pravděpodobně byla.

3. Počty žáků značně převyšují kapacitní možnosti naší ZŠ.

4. SCIO výsledky z roku 2017 jsou tragédií, jejich podrobné nekomentování vedením školy taktéž.

5. Víceletá gymnázia nevzdělávají lépe než základní školy.

6. Demografická studie prokazuje, že v nejbližších letech bude jedna škola pro újezdské děti stále nedostačující.

7. Některé problémy se táhnou několik let, „řešení“ jsou parodií.

8. Kauza dodnes „pozastaveného“ školního časopisu je jako lakmusový papírek klimatu v ZŠ, vykazující pozoruhodnou shodu s kauzou časopisu „Řev septimy“ ve filmu „Škola základ života“ i po 80 letech.

9. Mít na svém území více škol není neobvyklé.

10. Nová přístavba ZŠ voněla novotou, ale méně inovativním duchem svobodné školy. Spojení nevzdělaného vedení radnice s nesvobodným vedením školy přineslo své ovoce.

11. Základní dokumenty naší školy (ŠŘ a ŠVP) při srovnání s TOP školou v počtu stran jednoznačně propadly. Takto jsou nečtivé, nesvobodné. Až přehnaně byrokratické zpracování ukazuje na malou důvěru či nepřátelskost vůči žákům, rodičům i kontrolním orgánům. Škola má potřebu se krýt. Dvojí metr ČŠI může naopak ukazovat na to, jak je která škola u ní vnímána, které lze dát větší míru důvěry a svobody.

12. Odpovědi na otázky, které jsem průběžně dostával, dávají alespoň nějakou představu, o co nám jde a měly by rozproudit následnou diskusi na téma otevření další školy.