Pozdě bycha honit

Zde v časopisu vadil obrat „paní ředitelka zase obrátila“ v rozhovoru s pí ředitelkou.

Všimněte si, že výtka postrádá i jedno slovo oproti originálu. Ale i bez tohoto detailu je výhrada úsměvná. Prostě žáci popsali fakt a napsali, jak vnímají slova pí ředitelky, jak na ně její slova zapůsobila. Dělat z toho vědu je nesmyslné, chyba nebyla na přijímači, ale spíše na vysílači.

Nicméně potřeba manipulovat i se samotnými redaktory byla zjevně silnější. Takto ale vznikají především rozhovory na objednávku zpovídaného.

V přiloženém sloupci mělo vadit povídání, že učitelé v chrudimské škole mají velkou míru svobody učení. A z těchto slov potrefení „školní cenzoři“ dovodili, že je tím též tvrzeno, že stejnou svobodu učitelé v újezdské škole nemají.

Výhrada je absurdní, protože ať je pravda jakákoliv, šlo o něčí pohled, něčí názor na konkrétní, chrudimskou školu. Účelové (anebo potrefené?) vyvozování připomíná dobu podezírání, dobu, kdy pouliční udavači slyšeli i trávu růst a soudci poplatní režimu za každou větou našli to, co měli najít, aby mohli nepohodlného občana odsoudit. Ale to ještě neexistovala svoboda slova…

Paradoxní však je, že jsem byl svědkem veřejného tvrzení zástupců školy, že ze strany ČŠI jsou samá omezení a pořád se něco nesmí apod. Zde si tedy kritici sloupku protiřečí s vlastním dřívějším prohlášením. Buď je tedy ČŠI škrtí, nebo mohou svobodně učit. Ale ne obojí!

„Učit se, učit se, učit se!“ zřejmě vystřídalo expresívnější „Podepiš, podepiš, podepiš!“

V této části časopisu byly požadovány podpisy žáků pod články. Ale proč?

Šlo o zajímavou sondáž, názorové vyjádření – anketu. Pokud se škola chce o sobě něco dozvědět, měla by si přiznat, že ne každý žák se pod svůj názor odváží podepsat, pokud v něm zrovna škole nepochlebuje. Za sebe mohu říci, že když jsem viděl reakce některých kantorek na KS, uvědomil jsem si tu šílenost. Pokud se totiž některé kantorky k dětem chovají stejně, jako se chovaly na KS k rodičům, tak bych se strachu žáků ani nedivil. Dokonce bych jim po tom, co jsem viděl, s největší pravděpodobností anonymitu i doporučil.

Ono je celkem i běžné, že pokud se chcete něco opravdu dozvědět, musíte odstranit bariéry případného strachu, obavy z postižení. Je to běžná praxe u soudů, při ochraně svědků, je to běžná praxe u různých anket a průzkumů. V tomto případě se žáci svobodně vyjádřili k problematice zákazu mobilů a přidali i jiné postřehy. Porovnejte si však přípravnou verzi s finální. Zdá se, že některé názory chybí… A proč? Odpověď najdeme ve stejném čísle v rozhovoru s pí ředitelkou.

Paní ředitelka, vědoma si možného zasednutí kantora na žáka, sama mluví o anketě až pro deváťáky, právě aby eliminovala ono zasednutí. Jaký je tedy rozdíl mezi názory, či anketou anonymní a průzkumem na konci studia? No veliký. V prvním případě škola zachytí problémy dřív, než bude pozdě, ve druhém si u jména žáka může především zaškrtnout kolonku propuštěn.

(Obě ukázky vpravo lze zvětšit)

Požadováno je odstranění zvoleného pseudonymu Johny Pěnkava a pátrání po identitě osoby.

Z článku je cítit, že je spíše jakousi směskou postřehů a názorů více autorů. Který z nich se tedy měl pod článek podepsat? Všichni? Všech XY žáků? A podle jakých pravidel, když žádná nejsou? Tato výhrada je nekorektní, ubohá a dokonce i velmi podivná. A víte proč? Podívejte se dobře na konec článku vpravo. Je tam uvedeno „REDAKCE“. Slovo, které cenzoři zcela (záměrně) přehlížejí.

(Poklepem na článek si jej zvětšíte)

Šlo o rozhovor dvou žákyň o ZŠ Kunratice. Jedna druhé sděluje, že pan ředitel školy odpovídal na všechny dotazy, děti z naší školy bral jako partnery a má smysl pro humor.

Druhá žákyně na to reagovala takto:

Slovo „rasistického“ však vzbudilo vášně, vyvolalo pohoršení…

Víte, co mě napadlo? Film „Vyšší princip“. V podstatě vědomý, ale nevinný, nedomyšlený žert středoškolských študáků s namalováním knírku a vousů na portrét Heydricha je stál život. Zde však šlo o zcela nevinně vyřčené slovo ze světa dětí. A tohle je to, oč tu běží. Učitelky naprosto ztratily kontakt s realitou. Nešlo o kritiku naší ředitelky, takové dovozování učitelek už hraničí s paranoidní představivostí a rodiče by opravdu měli zbystřit, komu své potomky svěřují.

Rasistický je dnes podle dětí v Újezdě, v Klánovicích a dalším okolí kdokoliv. Stačí dětem naslouchat. Ony to tak plácají, ale příliš nedomýšlejí, nemyslí. Berou to jako dobrý slang. Však ony ty přemoudřelé sovy školní v mládí také nebyly jiné. Pohoršení proto bylo neadekvátní – neporozuměním dětskému vyjadřování. Houby by se stalo, kdyby výraz zůstal a v příštím čísle mohla třeba vzniknout nad nevhodným slovem polemika. Pomohla by tentokrát mnohem více žákům uvědomit si, co vlastně plácají. Jenomže to by učitelky-cenzorky musely porozumět světu dětí. Ale zjevně se o to nesnaží, neusilují, nebo to prostě nezvládají.

S předvedeným přístupem však spíše ztratily k dětskému světu klíč, ale ujistily se v pocitu nadřazenosti a nepřidělaly si další práci.

Za otřesný byl označen odstavec, v němž si žákyně měla všimnout následujícího: … když přijde do kolektivu někdo, kdo má čerstvé nápady a chce něco změnit, je v podstatě vyřazen z kolektivu…

Co k tomu dodat? Snad jen, že nejlepší zřejmě je, když do kolektivu přijde někdo, kdo nemá žádné nápady a nechce nic měnit. Takový příznivec teplého místečka je pak vřele zařazen do kolektivu.

Co z toho všeho plyne? Buď dojde ve škole k personálnímu výbuchu, nebo je nutné si vzít příklad z rozhodnutí starostky Čechové, která po 7 letech řízení újezdského školství zhodnotila svůj mizerný přínos ve svěřené oblasti a svoji dceru dala od září do jiné školy.

Ale co ti rodiče, kteří tuto možnost nemají?